Destruktivní vlivy vnějšího prostředí na dřevěné konstrukce staveb

Dřevo hraje nezastupitelnou roli při budování a vybavování lidských sídel už tisíce let. Svými jedinečnými vlastnostmi, dobrou dostupností i ekologickou obnovitelností snadno konkuruje nejmodernějším stavebním materiálům a v mnohých případech za něj neexistuje adekvátní náhrada.

Čerstvá dřevní hmota se skládá, v závislosti na druhu dřeviny ze které pochází, přibližně ze 70 % z celulózy (nebo hemicelulózy) a z více než 20 % ligninu. Z dalších organických látek obsahuje např. pryskyřice, vosky, terpeny nebo třísloviny. Dále stopové množství anorganických sloučenin a konečně vodu, částečně vázanou v buněčných stěnách a částečně volnou v mezibuněčných prostorech.

V ideálních klimatických podmínkách je dřevo materiál nesmírně trvanlivý. Dokonale vyschlý a vyzrály, s vnitřní vlhkostí pod 20% vydrží v nezměněném stavu desítky i stovky let.

Příroda však disponuje účinnými mechanismy, díky kterým dokáže zpět do ekosystému získat z mrtvé dřevní hmoty veškerý obsah cenných organických látek. Stačí minimálně narušit křehkou klimatickou rovnováhu „ideálního“ prostředí, nebo nedostatečně zabezpečit materiál před biologickými škůdci a nestačíme se divit, jak rychlé a dalekosáhle destruktivní pochody tím zahájíme.

Všeobecně můžeme vlivy negativně ovlivňující vlastnosti dřeva rozdělit na biologické a fyzikálně-chemické.

Vlivy fyzikálně-chemické

Vedle přímého působení agresivních chemikálií, nebo plynných polutantů, sem řadíme především vlivy klimatické, to znamená vlivy dané charakterem okolního prostředí. Teplota, relativní vlhkost, nebo přímé působení vody. To všechno ovlivňuje stabilitu i konečnou životnost dřevěného organického materiálu.

Všeobecně platí pravidlo, že nejstabilnější pro dřevo je prostředí s hodnotami relativní vlhkosti kolem 50% s co nejmenšími výkyvy na kteroukoliv stranu. V prostředí sušším hrozí nadměrné vysychání a následné praskání dřeva, v prostředím vlhčím vedle objemových změn způsobených bobtnáním hrozí především zvýšené riziko napadení plísní nebo houbou.

Nižší teploty všeobecně u organických materiálů zpomalují vnitřní biologické pochody, neměly by však klesat pod bod mrazu. Teploty extrémně vysoké zase zvyšují riziko požárů. Bod vzplanutí se u jednotlivých druhů dřeva pohybuje v rozmezí 180 – 195 ^oC, přičemž biologický rozklad hmoty začíná už při 130 ^oC.

Vlivy biologické

Mezi biologické vlivy ohrožující dřevěné materiály v lidských stavbách a obydlích patří především dlouhý seznam tzv. biotických škůdců. Od drobných savců, především hlodavců, přes početné zástupce třídy hmyzu, až k houbám a nakonec k plísním.

Hlodavci

Většina hlodavců likviduje dřevo spíš jako překážku v cestě za potravou, nebo ve snaze vybudovat si v něm provizorní obydlí. Škody takto způsobené nebývají rozsáhlé a mívají jen lokálně omezený charakter.

Hmyz

Mnohem destruktivnější bývají škody způsobené dřevokazným hmyzem. Ten totiž v určitém stádiu vývoje využívá složených sacharidů z celulózy a ligninu jako potravu pro početné kolonie svého potomstva.

V naších zeměpisných podmínkách patří k nejrozšířenějším škůdcům dřeva zabudovaného ve stavbách brouci z čeledi tesaříkovitých, a jedinci z čeledi anobiidae, známější spíš pod názvem červotoči.

Tesaříkovití

Tesaříkovití (především pak Tesařík krovový, nebo Tesařík fialový) zpravidla napadají vyzrálé a vyschlé dřevo neobývaných prostor půd, nebo zastřešených hospodářských objektů. Upřednostňují dřevo neodkorněné a spíš sušší.

Dospělí jedinci jsou asi 25 mm dlouzí brouci s štíhlým dlouhým tělem a typickými dlouhými tykadly zahnutými podél těla. Dospělec nežije dlouho, samička přibližně 3 – 4 týdny. Jsou aktivní především v létě, kdy mohou do trhlinek ve dřevě naklást až 200 vajíček. Vylíhlé larvy, s bílými těly a hnědavými hlavičkami, pak postupně vyžírají dřevo a vzniklé chodbičky za sebou vyplňují směsí dřevěné drti a vlastních výkalů – tzv. požerků. Jejich vývoj trvá průměrně 3 – 5 let (v nepříznivých podmínkách se může protáhnout až na 10 let) a jejich rozměr před zakuklením mnohdy přesahuje i 2 cm. Po ukončení vývojového cyklu vylétá dospělý brouk elipsovitým otvorem o rozměru přibližně 6 – 4 mm ven do prostoru.

Červotoči (Anobiidae)

Červotoč proužkovaný nebo o něco větší Červotoč umrlčí oproti tesaříkům vyhledávají spíš interiéry, jejich larvy jsou totiž dost citlivé na výkyvy teplot. Proto se řadí k nejtypičtějším škůdcům dřevěného nábytku nebo obložení.

Jsou výrazně menší a i vývojový cyklus jejich larev je výrazně kratší než u tesaříků. Dospělý jedinec žije si jen 2 – 3 týdny a po celou dobu nepřijímá potravu, takže mnohdy vůbec neopustí dům. Říká se, že je věrný místu, kde se narodil. Vajíčka často klade do kruhových asi 2 mm výletových otvorů, kde už působily mnohé předchozí generace. Larvy se z vajíček líhnou asi po 14 dnech a vyhlodané chodbičky za sebou pevně ucpávají dřevěnou drtí smíchanou s výkaly. Než se zakuklí a dorostou v dospělé jedince trvá přibližně dva roky.

Ostatní dřevokazný hmyz

Řada zástupců dřevokazného hmyzu se specializuje na živé, nebo čerstvě poražené neodkorněné dřevo, uskladněné ve skladech nebo přístřešcích. Pokud je však takové dřevo přeneseno do interiéru a neošetřené je i zabudováno do stavby, jejich biologická aktivita pokračuje dál. Sem patří například jedinci z čeledi Hrbohlavů, mající v oblibě především tvrdá dřeva z dubu nebo z akátu; a svým způsobem např. i zástupci čeledi Pilořitek nebo podčeledi Kůrovců.

A aby by byl výčet dřevokazného hmyzu kompletní, zmiňme na i hmyz, který se dřevem sice neživí, ale využívá jej spíš jako substrát k budování svých hnízd. Sem patří např. Mravenci (Mravenec dřevokaz, nebo Mravenec obrovský). Dospělí jedinci vyhlodávají do dřeva rozsáhlé chodbičky a komůrky a dokáží tak spolehlivě zlikvidovat například dřevěné obložení zdí nebo celou podlahovou konstrukci.

Plísně a houby

Plísně a tzv. dřevozbarvující houby zpravidla dřevo neničí, působí pouze na povrchu a nejsou schopny rozložit vnitřní hmotu. Některé druhy však způsobují nežádoucí zabarvení a tím i určité znehodnocení dřeva pro další zpracování. Především jsou však plísně výborným indikátorem nadbytečné vlhkosti v prostředí. Jsou zpravidla posledním varováním, že dřevo je připraveno k napadení již výrazně destruktivněji působící houbou.

Z pohledu samotného člověka je výskyt plísní ještě o něco problematičtější. Jde totiž o významný respirační alergen. Především spóry plísní dráždí dýchací cesty a u citlivějších jedinců mohou způsobit výrazné zdravotní potíže.

Klasických DŘEVOKAZNÝCH HUB se na našem území vyskytuje více než 150 druhů. Všechny mají jedno společné. Jejich mycelium produkuje trávicí enzymy schopné rozložit celulózu i lignin na jednoduché sacharidy a tak vlastní dřevní hmotu nevratně znehodnotit. Podle toho, zda parazitují na rostoucích stromech nebo keřích, anebo rozkládají pouze mrtvé řezivo se dělí na parazitické, saprofytické, nebo saproparazitické, což znamená, že v případě potřeby zvládnou obojí.

Dřevomorka domácí

Dřevomorka je vůbec nejznámější a také nejnebezpečnější dřevokaznou houbou v našem prostředí. U dřeva způsobuje tzv. hnědou hnilobu, kdy se dřevo v závěrečné fázi příčnými a podélnými trhlinami rozpadá nejprve na pravidelné obdélníky a následně na prach.

Je velice odolná, rychle se šíří a v pokročilém stádiu vývoje se spokojí i se dřevem o vlhkosti nižší než 20%. Dokáže totiž během rozkladu celulózy intenzivně využívat i vodu navázanou na buněčnou strukturu dřeva. Tu si potom do zásoby kondenzuje na plodnicích a rozvádí podle potřeby do nově vznikajících dceřiných podhoubí. Napadená rozkládaná dřevní hmota tak mnohdy paradoxně zůstává zcela suchá.

Plodnice dřevomorky jsou bílé polštářovité talíře s oranžově až hnědě zbarveným středem. Čím tmavší je střed, tím starší je vlastní plodnice a tím větší počet zralých výtrusů vytvořila. Plodnice samy o sobě už jsou relativně neškodné a dokonce jedlé (!). Hlavní destrukční činnost má na svědomí podhoubí – mycelium. Z něj kromě plodnic vyrůstají i tzv. rhizomorfy, houbovitá hnědošedá vlákna, díky kterým se houba dokáže rozrůstat například i skrz zdivo do překvapivé vzdáleností. Navíc jejich prostřednictvím transportuje vlhkost a živiny dalším podhoubím, vegetujících v méně příhodných podmínkách.

Z toho je evidentní, že plně sanovat objekt napadený dřevomorkou je na hranici lidských možností. Jenom odhalit všechna ložiska napadení je zdlouhavá sisyfovská práce, a při jejich likvidaci se často musí zlikvidovat i celé napadené části objektu.

Koniofora sklepní

Dřevomorce v mnohém podobná je i Koniofora sklepní. Typická a hojně rozšířená houba vlhkých sklepů a míst vystavených přímému působení např. srážkové vody. Pro úspěšné vegetování totiž potřebuje dřevo výrazně vlhčí než dřevomorka, ideálně o vlhkosti 50 – 60%.

Její plodnice jsou ploché a tenké jen několik milimetrů. Od dřevěného podkladu se snadno odloupnou. I ona je podobně jako dřevomorka schopna vytvářet myceliové provazce, i když výrazně tenčí a ne tak průrazné. A rovněž ona u dřeva způsobuje kostkovitý rozklad hnědou hnilobou. Na rozdíl od dřevomorky je ale podstatně citlivější na pokles vlhkosti a k její likvidaci, nebo alespoň k utlumení činnosti mnohdy stačí dřevo i sanovaný prostor důsledně vysušit.

Pornatky a Outkovky

jsou další ze zástupců dřevokazných hub způsobující u dřeva hnědou hnilobu. Podobně jako Koniofora i ony potřebují pro své vegetování vyšší vlhkost dřeva, ideálně nad 40% a i ony vytváří povrchové myceliové provazce jejichž prostřednictví zakládají nová ložiska i v relativně velké vzdálenosti od mateřského podhoubí.

Trámovky

Poněkud jiný způsob rozkladu dřevní hmoty způsobují tzv. Trámovky. Tento druh dřevokazných hub patří mezi tzv. substrátové houby. To znamená, že po celou dobu své aktivity uchovávají neporušenou povrchovou část napadeného dřeva. V okamžiku, kdy na trámu vyrazí první tmavě hnědé vějířky kruhovitě proužkovaných plodnic, je už zpravidla vnitřní dřevní hmota myceliem zcela rozložena.

A ve výčtu dřevokazných hub bychom mohli pokračovat mnohem dál. Všechny však mají jedno společné. Potřebují ke své existenci zvýšenou vlhkost jak dřeva tak okolního prostředí. A protože sanační chemické prostředky nedokážou proniknout do potřebné hloubky, aby dokázaly ložiska s podhoubím zlikvidovat, hraje v ochraně proti dřevokazným houbám rozhodující roli prevence.