Proč stavět ze dřeva? Odpověď je nasnadě, materiál je to kvalitní, využívaný již tisíce let, ekologický a obnovitelný a hlavně, vyzařuje z něj čistá energie, dýchá duch přírody. Vyzkoušejte někdy pobýt v domě betonovém a pak dřevěném. Určitě se budete cítit více jako doma v tom ze dřeva. Jen si vzpomeňte na krásné chvíle strávené na chatě, nebo v nějakém tradičním penzionu obloženém dřevem. Krásné, teplé, příjemné. Jako byste byli DOMA.
Proč a co stavíme?
Důvod pro stavbu dílny přišel s tím, jak jsme se stále více sžívali s naší zahradou a stále více potřebovali prostor pro skladování obilí, nářadí, na práci či odpočinek.
Dal jsem si nějakou dobu na přemýšlení o velikosti a umístění. Stavba nesmí být moc velká, abych ji zvládl postavit svépomocí s manželkou a zároveň moc malá, aby byl prostor dostačující. Nakonec vyhrál nejsevernější okraj zahrady a obdélníkový tvar.
Rozměr dílny je 3,5 x 2,5 metrů, což dává prostor bezmála 9 m2. Díky pultové střeše i dost místa na skladování všeho možného harampádí a také na mé začínající stolařské práce.
Střecha se svým převýšením 80 cm nemá ideální sklon na použitou krytinu-střešní tašky, ale postačí.
Jako poslední bod na úvod bych chtěl zmínit, že většinu materiálu jsem používal ze staré stodoly – střešní tašky, některé z trámu, střešní latě. Jiné, jako stojné kulatiny, mi posloužilo dřevo z těžby kůrovcové kalamity, či nastojato vyschlé dřevo. Ano. Najdou se odborníci tvrdící a pochybující nad kvalitou takového dřeva. To je omyl a lež. Pokud není dřevo vyloženě trouchnivé, což poznáme na řezu – vnitřní část kulatiny má mapy a piliny jsou sytěji žluté, je stejně dobré kvality, jako jiné stavební.
Dále dřevo, ze kterého jsem řezal desky, viz níže, jsem kácel dle lunárních cyklů – dřevo pak obsahuje méně vody, mnohem méně sesychá a celkově se s ním lépe pracuje.
Seznámení se s terénem
Prvotní srovnání terénu jsem, díky velikosti, zvládl sám jen s rýčem, lopatou a vodováhou.
Mírně svažitý terén jsem “seříznutím“ srovnal. Jako obvodový základový pás posloužily kameny. Pro ně jsem kolem upravené plochy vyhloubil 30 cm široký a 25 cm hluboký pás a začal s pokládkou, kterou jsem nakonec ještě vyzdvihl 20 cm nad terén.
Díky lehkým zkušenostem s kamenictvím šla práce hladce, pokud je však nemáte neděste se.
Důležitý je dobrý výběr kamenů tak, aby do sebe zapadaly. Chce to jen chvíli trénovat oko, což vás učí trpělivosti.
Lehké nepřesnosti pak vyřeší kladivo a majzlík
Kameny, na sebe ložené musí přesahovat jeden druhý tak, jako by jste skládali cihly.
Celý takto vystavěný základ jsem položil na sucho, bez pojiva.
Hra dřeva
Na kamenný základ přišel první trámový věnec, v rozích pospojovaný tesařským plátovým spojem. Jeho výroba není složitá-na prvním trámu naměříme šířku druhého, zařízneme do poloviny a tu dlátem odbijeme. Druhý trám se upraví stejně a oba pak do sebe zapadnou jako lego.
Takto uděláme všechny trámy na obou koncích, vždy nahoře a dole, položíme na sebe a nakonec pojistíme dvěma hřeby.
Ano, mohli bychom stavbu koncipovat i bez tohoto rámu, ale já osobně tuto variantu preferuji z důvodu zvýšené tuhosti a stability stavby. Také rozklad tlakových sil na kamenný základ se rozloží po celé délce a díky toho nemusíme mít strach stavět na sucho.
Na takto vystavěný základový věnec jsem postavil 6 nosných stojin z kulatiny, nejširší o průměru 15 cm. Pomocí kovových L-profilů jsem je připevnil vždy na každou z delších stran tak, že první v rohu, druhá uprostřed a třetí v rohu. Tři z nich měří 150 cm a druhé 220 cm.
Všechny jsem pak svázal vrchním obvodovým věncem ze trámů 14 x 14 cm. Prvně usazená pozednice má na obou stranách přední čepy a uprostřed výřez, kterýma leží na stojinách. Stejně tak je řešená druhá pozednice.
U příčných vaznic je technika na nižší straně stejná, na druhé však, vzhledem k tomu, že jdou vodorovně na druhou stranu která je vyšší, je čep průchozí skrze stojiny a na druhém konci je zajištěn dřevěným kolíkem.
Jeden by si řekl, to nejdůležitější je hotovo. Ale naopak se v tento moment posledním důležitým faktem stává prozatímní zavětrování stavby proti sesuvu ať na jednu, či druhou stranu. K tomu mi posloužily zbylé kousky desek, nabité šikmo mezi stojiny a pozednice, vaznice a pak stojiny se základovým věncem. Nemusí jich být mnoho, stačí v každém rohu stavby jedna tak, aby se střídaly směry.
Střecha
Pomalu jsme se propracovali až ke střeše, téměř závěrečné části hrubé stavby. Příčně na pozednice jsem položil pět 3-metrových krokví, širokých 10 x 10 cm. Přesah 40 a 60 cm na bočních stranách se mi jeví jako dostatečný.
Při rozestupu 80 cm mezi jednotlivými krokvemi jsem se dostal na přesah 35 cm v předu u dveří a 15 cm vzadu.
Každá krokev má dva výřezy na místech styku s pozednicemi tak, aby byla styčná ploška větší a je jištěna dvěma hřeby.
Později přichází na řadu střešní latě, které jsem nabíjel seshora podélně s pozednicemi v rozteči 32 cm, taková jest vzdálenost konce tašky k jejímu klíči-zobáčku, za který visí. A jako opice jsem pak skákal po střeše a po žebříku s krytinou v náručí, ukládal do řad odspodu až nahoru. Oddychová část, když si člověk odmyslí tu fyzickou dřinu. Zhruba dvě hodiny a prostor mé nové dílničky je tak konečně chráněn.
Zavětrování
Nesnadnou prací se pro mne stalo zavětrování proto, že jsem se chtěl naučit něco z dřívějšího umu tesařů a zvolil jsem si všech deset větrovacích trámků zatesat.
V odborné publikaci jsem se jednou dočetl, že zručný tesař 16. – 17. století dokázal za den vyrobit 4 spoje dřev. Já zvládl denně 2 až 3.
Téměř všechny nosné stojny, až na levou prostřední, jsem větroval do dvou stran trámky, vždy pomocí čepů a plátů. To znamená každou ze stojin a daného kusu větrování naměřit, zakreslit, otesat či zatesat a nakonec založit.
Veškerou práci jsem zvládl dlátem, kladívkem, pilkou nebo přímočarou pilou. Právě díky tesařským spojům jsem mohl omezit použití hřebu na polovinu.
Zavětrovací trámy nemusí být dlouhé, nejdelší z nich měří 120 cm.
Trámkování a opláštění
Abych srovnal svislost zdí používal jsem trámky, vždy variabilní tloušťky, kterou jsem přizpůsoboval buď okružní pilou, nebo kotoučovou bruskou. Vycházel jsem však z rozměru 50 x 50 mm a 20 x 40 mm. Nápomocná mi byla i vodováha pro udržení jakési formy. Po výrobě potřebných opěrných bodů pro opláštění deskami jsem vyrobil z tlustších trámku okenní a dveřní rámy. Zbývalo odeskovat.
Vzhledem k tomu, že jsem kutil, jsem si z předem přichystaných kulatin sám řezal desky pomocí motorové kátrovačky, o tloušťce 30 mm a délce 2,5 m. Po delší úvaze a doporučení mého táty jsem zvolil falcovaný profil namísto jen vedle sebe přibíjených desek.
Falc je polodrážka hrany desky. Dělal jsem jej střídavě nahoře a dole a tím pak dosáhl kompletního překrývání desek s asi 2 mm dilatační mezírkou. S tímhle pracným drážkováním mi vypomohla horní frézka nevalné kvality, kterou jsem stejně těsně před koncem odvařil a tak zbyla práce pro okružní pilu, dláto s kladívkem a hodně potu. Překrytí pak chrání vnitřní prostor před poryvy větru.
Poté, co jsem celý plášť nahodil, usadil jsem také okna a dveře. Stavba není prozatím nijak izolovaná a ani vzniklé mezery mezi stěnami a střechou tedy nejsou, díky absenci střešního záklopu, nijak zavřeny. Další postup však už vidím optimističtěji, vzhledem k ochraně před počasím.
Stavbu jsem nakonec natřel ekologicky nezávadnou barvou v norském stylu- červenou a bílou.
Vnitřní prostor si vytápím kamínky “Petry“, které vydávají do okolí hřejivé teplo.
